Ohniska výskytu
Jak je možné, že některé oblasti jsou z hlediska klíšťovky nebezpečnější než jiné? Jak to, že některý rok o klíště takřka nezavadíme a příští léto ani nestíháme „vytáčet“? I tak malý a nepříjemný organismus, jako je klíště a dokonce i mnohem menší virus klíšťové encefalitidy závisí na svém přírodním prostředí mnoha vztahy, které nám lidem většinou ani nepřijdou na mysl. Takové oblasti, které jsou pro šíření patogenního organismu příznivé, nazýváme přírodní ohniska.
Přírodní ohniska plná klíšťat a viru
Přírodní ohniska výskytu jsou oblasti se zvláštními geografickými rysy a podmínkami prostředí, kde v průběhu evoluce vznikly specifické vztahy mezi živočišnými druhy. V našem konkrétním případě se jedná o klíště (tzv. vektor) a virus klíšťové encefalitidy (patogen). Vektor přenáší patogenní mikroorganismus mezi dvěma druhy obratlovců (drobní hlodavci na jedné straně a člověk na straně druhé) a všichni společně přispívají k cirkulaci viru v ohnisku.
Cirkulace viru klíšťové encefalitidy v přírodě je tedy závislá na dostatečně silné populaci klíšťat a také jejich hostitelů. Výskyt viru uvnitř populace klíšťat je určen například délkou trvání onemocnění u hostitele, protože virus se do klíštěte dostává většinou tehdy, když klíště nasaje krev z nemocného hostitele. Cirkulace viru v přírodě je také ovlivněna procentem imunních hostitelů v přírodě.
Ve vývoji přírodního ohniska hrají roli také vlastnosti prostředí. Důležitá je především příznivá teplota během větší části roku. V poslední době v souvislosti s oteplováním se výskyt klíšťové encefalitidy posouvá stále do vyšších nadmořských výšek. Dále klíšťata ke svému zdárnému vývoji potřebují optimální půdní a vzdušnou vlhkost.
