Aktuální příspěvky pojišťoven


Příspěvky zdravotních pojišťoven:
VZP (111)
až 500,- Kč
VoZP (201)
děti do 18 let
dospělí
až 1000,- Kč
až 500,- Kč
ČPZP (205)
děti a mládež do 18-ti let
dospělí
až 1500,- Kč
až 1000,- Kč
OZP (207)až 300,- Kč
ZPŠ (209)až 400,- Kč
ZP MV ČR (211)až 500,- Kč
RBP (213)až 1000,- Kč

Aktualizováno: 01.01.2018

 

Vaše zkušenosti


 hledat  
HLEDAT

Nalezeno 98 záznamů z celkového počtu 98, zobrazeny 1. - 10.

[ 1 ]  2  3  4  5  6  7  8  9  10 

» 15.5.2020 (MD)

Manžel bol 15 minút v lese a miesto húb doniesol kliešťa. Hneď si ho aj vybral. Bolo to v lese v Považskej Bystrici.

Dva týždne mu nič nebolo. No potom ho bolela hlava, bol malátny, akoby ho niečo obchádzalo.To trvalo asi dva dni. Potom bol pár dní fit a prišli horúčky. Ja už som tušila, že má kliešťovú encefalitídu, ale nechcel ísť k lekárovi.

Po dvoch dňoch, ktoré takmer celé prespal s horúčkou, mi v noci hovorí: "Akoby som mal niečo v hlave, stále sa mi vracia rovnaká nezmyselná myšlienka."

Celú noc sa prehadzoval, chodil v kuse močiť, hoci nič nepil. Nemal silné bolesti hlavy, ani ztuhnutú šiju. Bol len svetloplachý.

Ráno sa mi ho našťastie podarilo dostať na pohotovosť. Behom hodiny v čakárni mu teplota vystúpila na 41,3 stupňa C!

Našťastie mladá lekárka hneď vedela, o čo ide. Okamžite prevoz na infekčné oddelenie, lumbálka, odbery.Na infekčnom sa čudovali, prečo ho posielajú, lebo nemal výrazné meningeálne príznaky.

Už z lumbálky sa zistila meningitída, z odberu kliešťová encefalitída. V nemocnici bol 10 dní. Teplota mu na druhý deň klesla, no práve vtedy sa ukážu následky. Bol spomalený v myslení, reči aj pohybe. Mimovoľne mu tiekli slzy. Mladý človek vyzeral ako dedko s demenciou. Nikto mi nepovedal, že je to len prechodný stav. Po návrate domov to bolo ťažké.
Nesmel nič robiť, nesmel myslieť, čítať, sledovať tv, internet, nič. Totálny detox.

Prvé dni mi odpovedal len áno,nie,hm. Nič sa nepýtal.

Bol strašne unavený, svetloplachý, rok nesmel na slnko a keďže ochorel v máji, celé leto bol zavretý doma za roletami. Stále ho trápi mravčenie (pichanie) na hlave, čo mu dosť zmiernila malá dávka antidepresív.

7 mesiacov bol PN.Najprv mu v práci dali fyzicky ľahšiu prácu.Po pár mesiacoch sa vrátil na pôvodnú pozíciu.Prácu zvláda.Len na konci týždňa je už veľmi unavený, v sobotu býva dosť podráždený a všetko mu vadí. On si ale myslí, že sa hnevá oprávnene.
Zostal taký emocionálne otupený. Nikdy nebol veľmi emotívny, ale teraz akoby mu bolo všetko jedno.

 

» 7.5.2020 (Světluška)

Dodatek k mému příběhu.
Hodně mi pomohlo pletení a hlavně šití, teď roušek.Šiji ručně a ruce se mi třepou méně.Jen,když chci něco udělat rychle.Hodně se to zlepšilo.

 

» 21.4.2020 (Jana)

Dobrý den, chtěla bych se podělit s vlastní zkušeností s klíšťovou meningoencefalitidou. Vše začalo naprosto nenápadně, jako začínající viróza. Měla jsem pocit, že na mne tzn. "něco leze". Tři dny jsem ležela a čekala, kdy to pomine. Zvýšená teplota, únava, jakoby stále mráz po zádech, a zvláštní brnění těla. Pracovala jsem jako zdravotní sestra u lůžka. Ještě jsem odsloužila víkend a v pondělí jsem již nevstala z postele. Prospala jsem celý den, začaly mi neskutečné bolesti v zádech. Měla jsem pocit, že mám ledvinnou koliku. Manžel mně odvezl na interní příjem. Laboratoř byla naprosto v pořádku, žádné zánětlivé faktory,sedimantace, krevní obraz,CRP, vůbec nic. Ještě urologie a neurologie, tam mi udělali obstřik Mesocainem. Domů mne poslali, s tím, že jsem přepracovaná. Ležela jsem bezvládně a pospávala nonstop další týden. Poté jsem byla opět na interním příjmu. Laboratoř opět v pořádku a domů jsem jela s receptem na Lexaurin, s tím, že si vymýšlím. Další dva dny, jsem ležela doslova jako "placka". Poté se mi zdálo, že se to trochu lepší, a že teda vstanu a budu dělat, že nic, že to bylo asi opravdu v hlavě. Ten den jsem uvařila, vyprala, šla do lesa se psem. přišla jsem domů a stále jsem se snažila se přesvědčít že to ustupuje. Pravda byla taková, že skutečně cca dva dny bylo jakési zlepšení. Nicméně teplota byla stále lehce nad 37. V průběhu třetího týdne přišel podzimní prodloužený víkend ,kdy se můj stav rapidně zhoršoval. Již stoupala teplota, brněly mne celé nohy, měla jsem takové bolesti, že jsem na sobě nesnesla ani peřinu. Manžel a celá rodina mne přesvědčovali k hospitalizaci, já urputně odmítala. Měla jsem hrůzu, že mi opět nikdo neuvěří. Dnes ani nevím jak jsem ten víkend přežila a že mne neodvezli násilím. Pondělí jsem se nemohla dočkat. Ráno již teplota přes 40, úporná bolest hlavy a meningeální příznaky. Na interním příjmu opět odběry. Zánětlivé faktory opět nic. Nakonec mne poslali na infekci, kde mne ač neradi hospitalizovali. Pan primář, měl pocit, že to není potřeba a že příznaky nic nevypovídají. Tou dobou jsem se o hospitalizaci začala bít jak lev. Už jsem cítila, že se něco děje, a další již čtvrtý týden doma bezvládně v posteli s pořád stejným pohledem na jabloň v zahradě již nedám. Laxně jsem byla uložena na lůžko a čekala jsem co bude. Popravdě myslím, že tou dobou už jsem byla odevzdaná. Druhý den se rozhodli, že teda přeci jen zkusí lumbální punkci. Za půl hodiny poté byla diagnóza na světě. Následovalo deset dní neskutečných bolestí hlavy, teplota okolo 40, nereagujíc na analgetika, antipyretika, nic.... Poté se vše začalo pomalinku lepšit. Domů jsem šla po třech týdnech. Podmínka byla, že budu tři týdny držet absolutní klid na lůžku. Teprve postupem času přicházeli následky klíštové meningoencefalitidy. Třes,nemožnost se vyjádřit, chybějící slovní zásoba, hučení v uších,brnění rukou,tik očí, rozostřený zrak, krátkodobá paměť nikde,únava po každé zátěži, nemožnost číst, a nejhorší mělo teprve přijít. Deprese , úzkost, plačtivost....něco neskutečného. To trvalo zhruba tři měsíce. Pak to polevilo. Prý důsledek otoku mozku. A jako další bonus poté totální nespavost. Vydržela jsem tři měsíce nonstop. Stále jsem odmítala antidepresiva a hypnotika. Po třech měsících jsem si pro ně šla sama s prosíkem. Nakonec si vše pomalinku postupně začínalo sedat. Léky jsem časem vysadila. Na neschopence jsem byla skoro rok. Jako sestra do služeb už jsem nemohla nastoupit. Nyní mám potíže po velké námaze, špatně se učím nové věci, po vypětí přijde třes. Bolest hlavy je taky otravná. Analgetika nezabírají. Hůř se soustředím. Nemůžu číst, rozostřuje se mi zrak. Přesto jsem šťastná, že vše vlastně dopadlo dobře. Nastoupila jsem na kratší úvazek bez směn, pravidelný režim je příznivý. Začala jsem opět trochu spát,není to úplně top, ale já jsem po tom všem moc spokojená. Deprese jsou pryč, opravdu to odeznělo. žádné léky neužívám.Také jsem byla nešťastná, že mi nikdo nedokázal říci co bude. Hlavně jsem vděčná za rodinu, mnohdy to se mnou nebylo lehké. Obzvlášť v době ztráty krátkodobé paměti to muselo být hodně náročné. Opakovaně jsem se stále za sebou prý ptala co bude v televizi a hned zase a zase znova , a tak to bylo se vším. A to se také srovnalo. Nyní jsem po klíšťovce rok a půl, a musím říci, že si to vše hodně sedlo. Na spoustu věcí jsem si zvykla, že už nevím jaké to vlastně bylo před. Byla jsem cyklista a běžec. Nic z toho nešlo. Nyní se vracím pomalu zpět ,nechci říci do formy, to by bylo silné slovo, ale jo!! jde to.
Snad někomu pomůžu se svým příběhem. Bylo to těžké, a chce to moře trpělivosti. Nyní stále myslím na všechny, které to letos a další roky potká. Nejsem očkovací typ, ale po této zkušenosti se zbytek rodiny dal očkovat. Přeji všem hodně sil.

 

» 22.1.2020 (Mončičak (díl I.))

Dobrý den,
chci se podělit o svou zkušenost s klíšťovou encephalitidou. V sobotu 28.9.2019 jsem zjistila, že mám po procházce v lese na kotníku přisáté klíště (Prostřední Bečva). Mohlo být přisáté max. 3,5 hodiny. Již v úterý (tedy třetí den) 1.10. se projevily první příznaky.
Ráno jsem naprosto zdravá odešla do práce (dokonce jsem to ráno byla i na preventivní prohlídce a ani v odběrech nic nebylo), v poledne se mi nějak hůře dýchalo a pokašlávala jsem a během odpoledne se přidala horečka, bolesti svalů, prostě chřipkové příznaky. Byla jsem ráda, že jsem konečně doma a můžu si lehnout.
Druhý den ráno tedy znova k lékaři (tentokrát ne na preventivku). Diagnoza zněla bronchitida – tudíž antibiotika a šup do postele. V posteli jsem měla neskutečné bolesti, měla jsem pocit, že se nezvládnu otočit z pravého boku na levý, dojít na záchod – to už se mi fakt hodně muselo chtít. Byla jsem příšerně unavená, vyčerpaná, spala jsem víc jak náš pes. Bolesti svalů byly stále, říkala jsem si, že mám snad prasečí chřipku, teplota neklesala pod 38 C, vše mi smrdělo, bylo mi nevolno jen při závanu hovězího vývaru, který jinak miluji. Dokonce jsem začala menstruovat, i když mám Mirenu. Po využívání antibiotik (a upozornění, že jsem měla klíště) jsem byla obvodním lékařem „pro jistotu“ odeslána na plicní, kde mi nasadili další antibiotika ještě na 3 dny. Po deseti dnech antibiotik jsem měla přece jen pocit mírného zlepšení, kašel už tolik nebyl, teplota mi postupně klesla. Takže jsem myslela, že se to konečně zlomilo. No… po jednom dni bez příznaků, kdy jsem se cítila docela fajn, přišlo období druhé fáze. Šla jsem k lékaři na plánovanou kontrolu a nemohla vydržet v čekárně. Neskutečná bolest hlavy, únava, prostě nemocná. Opět jsem upozornila na klíště a tak mi odebrali krev na boreliózu a pro jistotu nasadili Doxybene, kdyby náhodou vyšla pozitivně (tedy již 3 antibitiotika). Doma v průběhu dalších dnů pak postupná malátnost, začala jsem se třást, měla jsem závratě, hlava mě bolela spíše na lícní kosti, takže jsem si říkala to bude asi trojklanný nerv nebo dutiny. Při vstávání z postele jsem pociťovala bolest od achilovek přes lýtka a zadní stranu stehen až do zadku, a v tu chvíli mi začalo docházet, že fakt něco není v pořádku. Manžel mi chtěl v noci volat rychlou poté, co jsem ve spánku spadla z postele. Cítila jsem se jak opilá.
Nakonec jsme vyhledali pohotovost v nemocnici, kde provedli základní odběry, CT, přivolali ke konziliu neurologa a hospitalizovali mě. Po lumbální punkci mě pak překládali na infekční oddělení, kde jsem 14 dní prospala. (Vlastně jsem doslova prospala celý říjen.) Na příjem si moc nepamatuji, nemohla jsem si vzpomenout na některé výrazy, např. oslovení „sestřičko“, neuměla jsem se vyjádřit, říct co chci, vzpomenout si na tel. čísla, nepamatovala jsem si…Na oddělení jsem pak začala zvracet, byla jsem obluzená, třes byl viditelný, dojít si na záchod byl nadlidský výkon, hlava mě neskutečně bolela (VAS 9), myslela jsem, že praskne, měla jsem poruchy vidění – jakoby mi někdo do obrazu vkládal diapozitivy. Ty poruchy vidění trvaly asi tři dny. V nemocnici jsem dostávala léky na bolesti hlavy, ale především proti otoku mozku, dále vitamíny skupiny B, něco v tabletách a docela dost v infuzích. Po 14 dnech (31.10.2019) jsem byla s bolestmi hlavy a mírným třesem propuštěna domů. Zákaz televize, čtení, počítače i mobilu jsem dodržovala.
Nyní jsem již 3. měsíc doma. Ještě možná víc jak měsíc po propuštění přetrvával třes (hlavně po fyzické aktivitě) a bolesti hlavy. Nyní třes již nepociťuji, bolesti hlavy jsou občasné (nevyžadují léky), dají se na ně zapomenout nebo jen zchladit čelo. Občas jsem říkala, že mi fakt vaří mozek. Čelo jsem pocitově měla horké, i když jsem teplotu neměla. Zpočátku jsem nebyla schopna uvařit ani polévku, postupně jsem doma zátěž přidávala a bolest hlavy i třes mi dali limit. Stačilo si na chvíli lehnout a být v klidu.
Nejhorší je ta neznalost. Nikdo mi neřekl, jak dlouho mě ještě bude bolet hlava, jak dlouho se budu třást, jak dlouho bude trvat rekonvalescence, kdy se zase vrátím do práce. Proto jsem se rozhodla napsat svou zkušenost tady na tyto stránky.
Jsem ráda, že jsem se tady mohla dočíst několika příběhů a doufám, že i ten můj třeba někomu pomůže. A jestli nezapomenu, ozvu se zase s odstupem času, protože si myslím, že vlastní zkušenosti jsou důležité.
Co však teď zvažuji je otázka, na kterou budu znát odpověď asi až s odstupem času a to: Kdy nastoupit do práce? Jsem doma 4. měsíc. Zvládnu nástup do psychicky (a tak trochu i fyzicky) náročné práce od února? Co se bude dít, když to nezvládnu?

 

» 12.1.2020 (Světluška)

Přečetla jsem si pár příběhů a vidím,že přístup lékařů je obdobný jako u mě.Když už se rozhodnu jít k lékaři,je mi už hodně zle.V září 2019 jsem byla u lékaře třikrát.2x jsem mluvila o klíštěti,prý je to psychika.Při třetí návštěvě už jsem měla vysokou horečku,bolela mě celá hlava a třepaly se mi ruce i nohy.Co to klíště? To přeléčíme antibiotiky.Dostala jsem antibiotika,čípky na závratě a Aulin na bolest.Druhý den odpoledne přišla kamarádka a když viděla ,že nemůžu skoro jít,celá se třepu a dělá mi problém se vyjádřit,naložila mě do auta a odvezla na pohotovost.Co bylo na pohotovosti,jak dlouho jsme tam čekaly, vím jen od kamarádky,nepamatuji si to.Nechali si mě v nemocnici,ráno mi dělali lumbální punkci a převezli mě do Opavy.24 hodin na jipce byly snad nejhorší hodiny. Uvědomovala jsem si,že jsem zmatená,že nedokážu ani říct kolik měřím,jestli mám svoje zuby.Prostě hlava nespolupracovala.Měla jsem strach,že mi to zůstane.Naštěstí nezůstalo.V Opavě na infekčním jsem byla 14 dní a musím říct,že péče byla špičková.Po 14ti dnech mě pustili domů.Dva měsíce zákaz televize,počítače,žádná fyzická námaha,odpočívat.Ke konci listopadu jsem byla na kontrole v Opavě a tam mi řekli,že mě čekají ještě nejméně 3 kontroly.Cítím se docela dobře,hlava myslí a že se mi ještě chvějí ruce a nohy,když chci něco udělat rychle,se snad také spraví.Všem doporučuji očkování!

 

» 5.1.2020 (Terka)

» 3.11.2019 (Anna)
A ještě jsem zapomněla

Celkem výzva pro mě bylo pletení, kreslení a malování... opravdu dobrá výzva pro uzdravující se mozek :) Doporučuju !

A samozřejmě

BĚŽTE SE OČKOVAT


» 3.11.2019 (Anna)
Klíšťovou encefalitidu jsem prodělala na konci léta 2017. Je to teda už více jak dva roky a následky stále přetrvávají.

Celý srpen 2017 jsem chodila po doktorech, od praktického lékaře přes imunologa až po infekční oddělení. Do poslední chvíle mi všichni tvrdili, že se jedná jen o virózu. Že mám v těle tento virový zánět se zjistilo až po lumbální punkci, kterou mi udělali vlastně jen kvůli tomu, že jsem řekla, že už nedojdu zpátky domů.
(Ať vám tvrdí cokoliv, nenechte se odbít, pokud opravdu cítíte, že váš stav se vymyká normálu... A snad raději dělejte, že je vám hůř než je. Komunikující pacient je zřejmě vnímán jako relativně zdravý pacient.)

Následovalo 14 dní pobytu na infekčním oddělení a potom rekonvalescence doma. Byla jsem absolutně vyděšená z toho, jak jsem se cítila. Nemohla jsem nic, náročné bylo i dojít si na záchod, ukrojit chleba byl nadlidský úkol... v mých silách bylo jen ležet a koukat do stropu, v lepším případě spát. Vůbec jsem neměla pocit, že by mi v nemocnici vysvětlili, co se se mnou doopravdy děje. Nevím, jestli mě jen nechtěli strašit nebo vždy doufají, že doba zotavení bude trvat spíš kratší dobu než delší... nevím. Nicméně tři měsíce jsem byla jen v šoku a nechápala, co se to se mnou děje.

Přerušila jsem školu na rok a doufala, že delší doba nebude potřeba. Vzhledem k tomu jak pomalu příznaky odcházely ale bylo záhy jasné, že se to ještě bude muset protáhnout.

Příznaky při rekonvalescenci: abnormální únava, slabost svalů, tuhnutí šíje, migrény, různé změny nálady (pláč, zlost, hněv), přecitlivělost na zvuk, hluk, přecitlivělost na světlo, koktání, zapomínání...

Když teď důsledky nemoci vyjmenovávám většina z nich mě provází do teď, jen v menší míře, obzvlášť když jsem vystavena stresu nebo psychické a fyzické zátěži, vše se zhoršuje. Vím, že pak musím odpočívat a být sama, v tichu a v klidu.

Po dvou letech musím s politováním konstatovat, že pomoc (krom té úplně první na infekčním oddělení, kde jsem dostala kortikoidy na otok mozku) jsem u doktorů nenašla. Neustále jsem se konfrontovala s nabízením antidepresiv (protože chci přece začít "normálně" fungovat). Nemám nic proti tomu, když někdo tuto variantu přijme. Zpětně jsem ale za sebe ráda, že jsem se touto cestou nevydala. Mozek je velmi komplikovaný orgán a teprve po nemoci mi došlo, co všechno má v těle na starosti a že to, co jsem doteď brala jako samozřejmost, vlastně samozřejmostí není. Proto jsem ráda, že jsem při rekonvalescenci cítila všechny drobné změny a zlepšení, především, co se psychiky týče.

Podle mě jediné dva "léky", které fungují, jsou čas a trpělivost. Když se podívám na to, jak mi bylo před rokem, nedejbože před dvěma, kdy zánět propukl, nedá se to srovnávat a cítím, že čím dál jsem od nemoci, tím lépe mi je. Stejně se ale cítím o hodně jinak než dříve, obzvlášť výkyvy nálad při únavě špatně zvládám a jsem nešťastná, že tím "zatěžuju" své okolí.

A trpělivost z toho důvodu, že rekonvalescence se opravdu nedá uspěchat a je potřeba na to nezapomínat, i když už to trvá třeba i dva roky (což je zrovna můj případ).

Občas se mě někdo zeptá, jestli už jsem zdravá. Teď mi to už přijde jako legrační otázka. Kdo je vlastně zdravý? Asi ten, kdo se tak vnímá. Uvědomila jsem si ale, že je to jen o perspektivě. Protože tahle záležitost nejde uspěchat a je třeba být trpělivý, je potřeba se smířit s tím, že to je tak, jak to je. V momentě, kdy jsem nemoc přijala a začala jí přizpůsobovat svůj život a vše, co dělám - a hlavně si přestala vyčítat, že nejsem dost "produktivní" a zkrátka zdravá, věci se začali lepšit.

A hlavně - encefalitida může mít opravdu spoustu následků mezi něž patří mnohem horší záležitosti, než které jsem vyjmenovala, že trápí mě. Díky Bohu za to, že to vlastně tak dobře dopadlo.

Tuhle zprávu píšu pro všechny, kteří se s následky encefalitidy trápí... Pamatuju si naprosto živě, jak mi nikdo nebyl schopný říct, jak dlouho to ještě bude trvat a kdy se to začne alespoň trochu zlepšovat. Po roce jsem už začínala mít pocit, že si lidi kolem mě myslí, že si to vymýšlím. Přestala jsem si ale svoje "stavy" obhajovat a dělám věci tak, jak je cítím.

Obdivuju všechny, kteří si tímhle prochází a mají mnohem víc závazků a zodpovědnosti, než já, nedejbože jsou na to sami. Představa, že musím chodit do práce na plný úvazek a živit rodinu... Takhle dlouhou rekonvalescenci bych si nikdy nemohla dovolit bez svých rodičů, kteří mě všemi způsoby podporovali a podporují a jsem jim za to opravdu velmi vděčná.

Pár praktických rad: Co mi pomáhá je například čaj z gingko biloby, maca černá, betaglukan, hericium, cordyceps ... určitě doporučuji vyzkoušet

Všem přeju hodně sil a brzký návrat k sobě :)


» 8.9.2019 (Michal)
KE jsem chytil ted v lete na Orliku. Priznaky jsem mel hnedle druhy den!! Proto nevahejte a bezte ihned k lekari!!
Tri tydny antibiotika a ted se s tim uz telo musi poprat :/
Citim jeste ztuhlou siji a lehke bolesti hlavy.
Nevahejte se ockovat a at jste vsichni zdravi!! ✌


» 2.8.2019 (Marta (46))
NENECHTE SE ODRADIT !!
Moje aktuální zkušenost - 12.7. začaly vysoké horečky, nechutenství, bolest očního pozadí. Byla jsem tou dobou na dovolené a nějak to zvládla udržet na práškách. V podstatě hodinu po návratu návštěva pohotovosti v Jindřichově Hradci. Bohužel doktor neprovedl ŽÁDNÝ KREVNÍ ODBĚR, jen kouknul do krku, prý angína. Na mé protesty, že angínu už jsem párkrát v životě měla a tohle je rozhodně jiné, nereflektoval. Dostala jsem úzkospektrá ATB a doma upadla do 3denního hlubokého spánku, kdy jsem fakt nevnímala vůbec nic. Pak jsem se probrala a pravda, trochu se ulevilo. Měla jsem v plánu po týdnu ještě malý 4 denní výlet na který jsem nakonec vyrazila. Jenže po dvou dnech přišly neuvěřitelné bolesti hlavy. Dva dny jsem ustála a po návratu opět okamžitě na pohotovost. Tentokrát jsem však zvolila nemocnici Pelhřimov. Přístup o 1000% jiný. Okamžité odběry krve, lumbálka ještě v noci převoz na infekční do Jihlavy. Potvrzená KE. Aktuálně se sice cítím jakžtakž, pouze silně unavená, ale štve mě, že díky lajdáckému přístupu v Jindřichově Hradci jsem se začala léčit až o skoro 3 týdny později. Což určitě nepřispělo k jednoduchosti (dáli se tak u této nemoci vůbec mluvit) vyléčení.
Moje rada tedy zní - máte-li sebemenší pochybnost a váš lékař, ať už obvoďák nebo na pohotovosti nereaguje na vaše popisy onemocnění, dokonce vám ani neodebere krev - NEVÁHEJTE A JEĎTE HNED JINAM jde o vaše zdraví !!!!!


» 4.7.2019 (Katerina)
Dobry den,
chtela bych jen upozornit na skutecnost, ze klistova encefalitida se neleci ATB (antibiotiky), jelikoz je viroveho puvodu. ATB se leci borelioza, zpusobena bakterii. Nektere pribehy nize podavaji o tomto nejasnou informaci. Na encefalitidu neexistuje lek, podavaji se jen pripravky na potlaceni symptomu. Nejlepsi, co muzete udelat, je tedy ockovat se.


» 6.6.2019 (Saskie)
Dobrý den,
v roce 2000 jsem prodělala klíšťovou encefalitidu (zánět mozkových blan, alespoň takhle mi to bylo řečeno). Bylo mi tehdy 6 let a byla jsem s maminkou v lese na houbách. Ještě ten den že mě vytáhli doma asi 8 klíšťat. A pak to začalo. Horečky, zle mi bylo jak nikdy (na to, že mi bylo 6 let si to pamatuji) byla jsem hospitalizovana v nemocnici. Sešlo se tam tenkrát kvůli mě konzilium, nevím přesně proč, ale prý řešili inkubační dobu či co.
Dnes je mi 24. Trpím velkými unavami, třesou se mi ruce, neustále mě bolí svaly, špatně spím, často se mi motá hlava. Nevím zda je to tou únavou ale občas si připadám nebezpečná za volantem, jako kdybych nevnímala co se kolem mě děje i když bych to chtěla vnímat, jako kdybych spala s otevřenýma očima (nikdy jsem ale nebourala ani neodrela auto)
Svou práci zvládnu v pohodě, spoustu let jsem aktivně sportovala na koních, ale když přijdu z práce tak už neudělám nic doma, protože jsem unavená.
I cizí lidé v práci mi neustále říkali, že se mi strašně klepou ruce, jestli jsem v pořádku a zda je mi dobře.
Když jsem to po letech začala řešit, bylo mi řečeno doktorem, že to mám po tom zánětu mozku a že bych musela byt denně na neurolu a večer na praskach na spaní. Obvodní lékařka mi řekla, že neurologie byla v pořádku, že to mám psychosomaticke všechno a že si mám najít psychologa.
Prosím dokážete mi někdo poradit, zda je v ČR někdo, kdo by mi dokázal pomoci? Já si to musela zjistit na těchto stránkách, že to co mě trápí už od mala je nejspíš od této nemoci. Moji kamarádi a rodina na mě pohlíží jako že jsem líný lempl co by pořád jen chrapal a že doma nic neudělám když přijdu z práce. Kamarádi a přítel si stěžují, že nechci kolikrát ani nikam jít a nechápou, že já jsem prostě unavená, že mě všechno bolí a že jsem z toho kolikrát fakt otrávená. Mívám někdy lepší období, kdy jsem aktivnější a vše mi přijde lepší, ale jak rychle toto období přijde, tak rychle zase odejde.
Byla bych vděčná komukoliv kdo by mi dal šanci, že budu stačit ve všem svým vrstevníkům. Nebo aby na mě ostatní nekoukali jak na lempla.
A pro ty ostatní mladé lidi.... Prosím místo jednoho festivalu si raději kupte tu vakcínu!!!!!!! Pojišťovna i přispěje a raději pár korun dát za vakcínu, než celé dny myslet jen a jen na to, že si chcete jít lehnout do postele, protože už nemůžete. Věřte mi...


» 13.5.2019 (Libor (43))
Zdravím, chci reagovat na Terku, jsem 2 roky po KE, klíště jsem měl odstraněno v neděli a v úterý v odpoledních hodinách mne vezli na pohotovost s 38,4°C a motáním hlavy. Kvůli tak rychlému nástupu příznaků lékaři původně na KE nemířili, ale bylo to tak.
Dnes po 2 letech stále zvýšená únavnost, při přepnutí sil úporné bolesti hlavy, které mne v podstatě vyřadí... :-(


» 10.5.2019 (Terka)
Dobry den, ja mam panickou hruzu z klsitat o to vetsi pitomec jsem,ze jsem nebyla schopna se do dnesniho dne ockovat...ted uz jsem tedy objednana na ockovani,ale pred 3 dny jsem mela kliste,proto nyni pry dle pani doktorky musim jeste 14 dni pockat...ale... hned druhy den po prisati jsem mela zvysenou teplotu a bolest hlavy, dneska 3 dny po porad mirne zvysena teplota a bolest hlavy. Prosim, asi je to nesmysl,vsude se pise,ze prvni priznaky po 7 az 14dnech. Nema nekdo podobnou zkusenost, ze u neho priznaky prisly takrka okamzite? Ja uz snad i radeji uverim tomu,ze jsem proste "blazen" a z meho panickeho strachu jsem si priznaky privolala... k mudr se vydam hned v pondeli,akorat ta me asi posle nekam,jelikoz z krve se onemocneni da poznat asi az po urcite dobe. Po vsech tech pribezich,co jsem tu precetla,je muj strach jeste 100nasobne veci...boze,ja pitomec se nenechala ockovat a ted ten hrozny strach...prominte za muj "histericky"komentar. Vsem preji pevne zdravi, nic vic na svete neni...


» 4.3.2019 (Sláva)
Ahoj všem,
psal jsem sem v listopadu, tak přidám ještě aktuální stav. Na začátku prosince jsem již vyzkoušel sport a ještě to nebylo úplně ok, tak jsem počkal další měsíc. Od začátku ledna jsem začal zvolna sportovat a teď, začátkem března, už se dá říct, že sportuji naplno a i když mě to unavuje více než dřív, není to nějak zvlášť omezující.
Abych to shrnul, nepodceňujte očkování, ne vždy to dopadá úplně pozitivně. Můj bratr již má očkování za sebou, když v létě viděl, v jakém jsem byl stavu. Budete pak mít klid a nebudete se muset v přírodě tolik hlídat. Pokud dojde na nejhorší a KE se opravdu nakazíte, spěchejte do nemocnice, nepodceňujte příznaky, hlavně okamžitě hlašte, že jste si našli klíště. Pak poslouchejte na slovo doktory, mě maximálně pomohli. A poté nespěchejte do práce, i doma se šetřete, hlavně se vyhněte jakékoliv námaze a koukání do počítače a televize. Až po pár měsících můžete postupně zkoušet, co vaše tělo snese. Hlavně jej poslouchejte. Já šel do práce po měsíci, tělo se ozvalo, takže jsem se vrátil na neschopenku. Po dalších dvou měsících to stále nebylo úplně ok, ale do práce jsem šel, i když jsem měl nejspíš ještě další měsíc až dva počkat. Teď je to osm měsíců ode dne, kdy jsem si našel klíště a ještě nemůžu říct, že je to 100% a můžu jen doufat, že třeba po roce se na ně dostanu a zapomenu na tuhle hrůznou nemoc. Očkování je povinnost, za tohle to nestojí.

 

» 5.1.2020 (Terka)

» 3.11.2019 (Anna)
A ještě jsem zapomněla

Celkem výzva pro mě bylo pletení, kreslení a malování... opravdu dobrá výzva pro uzdravující se mozek :) Doporučuju !

A samozřejmě

BĚŽTE SE OČKOVAT


» 3.11.2019 (Anna)
Klíšťovou encefalitidu jsem prodělala na konci léta 2017. Je to teda už více jak dva roky a následky stále přetrvávají.

Celý srpen 2017 jsem chodila po doktorech, od praktického lékaře přes imunologa až po infekční oddělení. Do poslední chvíle mi všichni tvrdili, že se jedná jen o virózu. Že mám v těle tento virový zánět se zjistilo až po lumbální punkci, kterou mi udělali vlastně jen kvůli tomu, že jsem řekla, že už nedojdu zpátky domů.
(Ať vám tvrdí cokoliv, nenechte se odbít, pokud opravdu cítíte, že váš stav se vymyká normálu... A snad raději dělejte, že je vám hůř než je. Komunikující pacient je zřejmě vnímán jako relativně zdravý pacient.)

Následovalo 14 dní pobytu na infekčním oddělení a potom rekonvalescence doma. Byla jsem absolutně vyděšená z toho, jak jsem se cítila. Nemohla jsem nic, náročné bylo i dojít si na záchod, ukrojit chleba byl nadlidský úkol... v mých silách bylo jen ležet a koukat do stropu, v lepším případě spát. Vůbec jsem neměla pocit, že by mi v nemocnici vysvětlili, co se se mnou doopravdy děje. Nevím, jestli mě jen nechtěli strašit nebo vždy doufají, že doba zotavení bude trvat spíš kratší dobu než delší... nevím. Nicméně tři měsíce jsem byla jen v šoku a nechápala, co se to se mnou děje.

Přerušila jsem školu na rok a doufala, že delší doba nebude potřeba. Vzhledem k tomu jak pomalu příznaky odcházely ale bylo záhy jasné, že se to ještě bude muset protáhnout.

Příznaky při rekonvalescenci: abnormální únava, slabost svalů, tuhnutí šíje, migrény, různé změny nálady (pláč, zlost, hněv), přecitlivělost na zvuk, hluk, přecitlivělost na světlo, koktání, zapomínání...

Když teď důsledky nemoci vyjmenovávám většina z nich mě provází do teď, jen v menší míře, obzvlášť když jsem vystavena stresu nebo psychické a fyzické zátěži, vše se zhoršuje. Vím, že pak musím odpočívat a být sama, v tichu a v klidu.

Po dvou letech musím s politováním konstatovat, že pomoc (krom té úplně první na infekčním oddělení, kde jsem dostala kortikoidy na otok mozku) jsem u doktorů nenašla. Neustále jsem se konfrontovala s nabízením antidepresiv (protože chci přece začít "normálně" fungovat). Nemám nic proti tomu, když někdo tuto variantu přijme. Zpětně jsem ale za sebe ráda, že jsem se touto cestou nevydala. Mozek je velmi komplikovaný orgán a teprve po nemoci mi došlo, co všechno má v těle na starosti a že to, co jsem doteď brala jako samozřejmost, vlastně samozřejmostí není. Proto jsem ráda, že jsem při rekonvalescenci cítila všechny drobné změny a zlepšení, především, co se psychiky týče.

Podle mě jediné dva "léky", které fungují, jsou čas a trpělivost. Když se podívám na to, jak mi bylo před rokem, nedejbože před dvěma, kdy zánět propukl, nedá se to srovnávat a cítím, že čím dál jsem od nemoci, tím lépe mi je. Stejně se ale cítím o hodně jinak než dříve, obzvlášť výkyvy nálad při únavě špatně zvládám a jsem nešťastná, že tím "zatěžuju" své okolí.

A trpělivost z toho důvodu, že rekonvalescence se opravdu nedá uspěchat a je potřeba na to nezapomínat, i když už to trvá třeba i dva roky (což je zrovna můj případ).

Občas se mě někdo zeptá, jestli už jsem zdravá. Teď mi to už přijde jako legrační otázka. Kdo je vlastně zdravý? Asi ten, kdo se tak vnímá. Uvědomila jsem si ale, že je to jen o perspektivě. Protože tahle záležitost nejde uspěchat a je třeba být trpělivý, je potřeba se smířit s tím, že to je tak, jak to je. V momentě, kdy jsem nemoc přijala a začala jí přizpůsobovat svůj život a vše, co dělám - a hlavně si přestala vyčítat, že nejsem dost "produktivní" a zkrátka zdravá, věci se začali lepšit.

A hlavně - encefalitida může mít opravdu spoustu následků mezi něž patří mnohem horší záležitosti, než které jsem vyjmenovala, že trápí mě. Díky Bohu za to, že to vlastně tak dobře dopadlo.

Tuhle zprávu píšu pro všechny, kteří se s následky encefalitidy trápí... Pamatuju si naprosto živě, jak mi nikdo nebyl schopný říct, jak dlouho to ještě bude trvat a kdy se to začne alespoň trochu zlepšovat. Po roce jsem už začínala mít pocit, že si lidi kolem mě myslí, že si to vymýšlím. Přestala jsem si ale svoje "stavy" obhajovat a dělám věci tak, jak je cítím.

Obdivuju všechny, kteří si tímhle prochází a mají mnohem víc závazků a zodpovědnosti, než já, nedejbože jsou na to sami. Představa, že musím chodit do práce na plný úvazek a živit rodinu... Takhle dlouhou rekonvalescenci bych si nikdy nemohla dovolit bez svých rodičů, kteří mě všemi způsoby podporovali a podporují a jsem jim za to opravdu velmi vděčná.

Pár praktických rad: Co mi pomáhá je například čaj z gingko biloby, maca černá, betaglukan, hericium, cordyceps ... určitě doporučuji vyzkoušet

Všem přeju hodně sil a brzký návrat k sobě :)


» 8.9.2019 (Michal)
KE jsem chytil ted v lete na Orliku. Priznaky jsem mel hnedle druhy den!! Proto nevahejte a bezte ihned k lekari!!
Tri tydny antibiotika a ted se s tim uz telo musi poprat :/
Citim jeste ztuhlou siji a lehke bolesti hlavy.
Nevahejte se ockovat a at jste vsichni zdravi!! ✌


» 2.8.2019 (Marta (46))
NENECHTE SE ODRADIT !!
Moje aktuální zkušenost - 12.7. začaly vysoké horečky, nechutenství, bolest očního pozadí. Byla jsem tou dobou na dovolené a nějak to zvládla udržet na práškách. V podstatě hodinu po návratu návštěva pohotovosti v Jindřichově Hradci. Bohužel doktor neprovedl ŽÁDNÝ KREVNÍ ODBĚR, jen kouknul do krku, prý angína. Na mé protesty, že angínu už jsem párkrát v životě měla a tohle je rozhodně jiné, nereflektoval. Dostala jsem úzkospektrá ATB a doma upadla do 3denního hlubokého spánku, kdy jsem fakt nevnímala vůbec nic. Pak jsem se probrala a pravda, trochu se ulevilo. Měla jsem v plánu po týdnu ještě malý 4 denní výlet na který jsem nakonec vyrazila. Jenže po dvou dnech přišly neuvěřitelné bolesti hlavy. Dva dny jsem ustála a po návratu opět okamžitě na pohotovost. Tentokrát jsem však zvolila nemocnici Pelhřimov. Přístup o 1000% jiný. Okamžité odběry krve, lumbálka ještě v noci převoz na infekční do Jihlavy. Potvrzená KE. Aktuálně se sice cítím jakžtakž, pouze silně unavená, ale štve mě, že díky lajdáckému přístupu v Jindřichově Hradci jsem se začala léčit až o skoro 3 týdny později. Což určitě nepřispělo k jednoduchosti (dáli se tak u této nemoci vůbec mluvit) vyléčení.
Moje rada tedy zní - máte-li sebemenší pochybnost a váš lékař, ať už obvoďák nebo na pohotovosti nereaguje na vaše popisy onemocnění, dokonce vám ani neodebere krev - NEVÁHEJTE A JEĎTE HNED JINAM jde o vaše zdraví !!!!!


» 4.7.2019 (Katerina)
Dobry den,
chtela bych jen upozornit na skutecnost, ze klistova encefalitida se neleci ATB (antibiotiky), jelikoz je viroveho puvodu. ATB se leci borelioza, zpusobena bakterii. Nektere pribehy nize podavaji o tomto nejasnou informaci. Na encefalitidu neexistuje lek, podavaji se jen pripravky na potlaceni symptomu. Nejlepsi, co muzete udelat, je tedy ockovat se.


» 6.6.2019 (Saskie)
Dobrý den,
v roce 2000 jsem prodělala klíšťovou encefalitidu (zánět mozkových blan, alespoň takhle mi to bylo řečeno). Bylo mi tehdy 6 let a byla jsem s maminkou v lese na houbách. Ještě ten den že mě vytáhli doma asi 8 klíšťat. A pak to začalo. Horečky, zle mi bylo jak nikdy (na to, že mi bylo 6 let si to pamatuji) byla jsem hospitalizovana v nemocnici. Sešlo se tam tenkrát kvůli mě konzilium, nevím přesně proč, ale prý řešili inkubační dobu či co.
Dnes je mi 24. Trpím velkými unavami, třesou se mi ruce, neustále mě bolí svaly, špatně spím, často se mi motá hlava. Nevím zda je to tou únavou ale občas si připadám nebezpečná za volantem, jako kdybych nevnímala co se kolem mě děje i když bych to chtěla vnímat, jako kdybych spala s otevřenýma očima (nikdy jsem ale nebourala ani neodrela auto)
Svou práci zvládnu v pohodě, spoustu let jsem aktivně sportovala na koních, ale když přijdu z práce tak už neudělám nic doma, protože jsem unavená.
I cizí lidé v práci mi neustále říkali, že se mi strašně klepou ruce, jestli jsem v pořádku a zda je mi dobře.
Když jsem to po letech začala řešit, bylo mi řečeno doktorem, že to mám po tom zánětu mozku a že bych musela byt denně na neurolu a večer na praskach na spaní. Obvodní lékařka mi řekla, že neurologie byla v pořádku, že to mám psychosomaticke všechno a že si mám najít psychologa.
Prosím dokážete mi někdo poradit, zda je v ČR někdo, kdo by mi dokázal pomoci? Já si to musela zjistit na těchto stránkách, že to co mě trápí už od mala je nejspíš od této nemoci. Moji kamarádi a rodina na mě pohlíží jako že jsem líný lempl co by pořád jen chrapal a že doma nic neudělám když přijdu z práce. Kamarádi a přítel si stěžují, že nechci kolikrát ani nikam jít a nechápou, že já jsem prostě unavená, že mě všechno bolí a že jsem z toho kolikrát fakt otrávená. Mívám někdy lepší období, kdy jsem aktivnější a vše mi přijde lepší, ale jak rychle toto období přijde, tak rychle zase odejde.
Byla bych vděčná komukoliv kdo by mi dal šanci, že budu stačit ve všem svým vrstevníkům. Nebo aby na mě ostatní nekoukali jak na lempla.
A pro ty ostatní mladé lidi.... Prosím místo jednoho festivalu si raději kupte tu vakcínu!!!!!!! Pojišťovna i přispěje a raději pár korun dát za vakcínu, než celé dny myslet jen a jen na to, že si chcete jít lehnout do postele, protože už nemůžete. Věřte mi...


» 13.5.2019 (Libor (43))
Zdravím, chci reagovat na Terku, jsem 2 roky po KE, klíště jsem měl odstraněno v neděli a v úterý v odpoledních hodinách mne vezli na pohotovost s 38,4°C a motáním hlavy. Kvůli tak rychlému nástupu příznaků lékaři původně na KE nemířili, ale bylo to tak.
Dnes po 2 letech stále zvýšená únavnost, při přepnutí sil úporné bolesti hlavy, které mne v podstatě vyřadí... :-(


» 10.5.2019 (Terka)
Dobry den, ja mam panickou hruzu z klsitat o to vetsi pitomec jsem,ze jsem nebyla schopna se do dnesniho dne ockovat...ted uz jsem tedy objednana na ockovani,ale pred 3 dny jsem mela kliste,proto nyni pry dle pani doktorky musim jeste 14 dni pockat...ale... hned druhy den po prisati jsem mela zvysenou teplotu a bolest hlavy, dneska 3 dny po porad mirne zvysena teplota a bolest hlavy. Prosim, asi je to nesmysl,vsude se pise,ze prvni priznaky po 7 az 14dnech. Nema nekdo podobnou zkusenost, ze u neho priznaky prisly takrka okamzite? Ja uz snad i radeji uverim tomu,ze jsem proste "blazen" a z meho panickeho strachu jsem si priznaky privolala... k mudr se vydam hned v pondeli,akorat ta me asi posle nekam,jelikoz z krve se onemocneni da poznat asi az po urcite dobe. Po vsech tech pribezich,co jsem tu precetla,je muj strach jeste 100nasobne veci...boze,ja pitomec se nenechala ockovat a ted ten hrozny strach...prominte za muj "histericky"komentar. Vsem preji pevne zdravi, nic vic na svete neni...


» 4.3.2019 (Sláva)
Ahoj všem,
psal jsem sem v listopadu, tak přidám ještě aktuální stav. Na začátku prosince jsem již vyzkoušel sport a ještě to nebylo úplně ok, tak jsem počkal další měsíc. Od začátku ledna jsem začal zvolna sportovat a teď, začátkem března, už se dá říct, že sportuji naplno a i když mě to unavuje více než dřív, není to nějak zvlášť omezující.
Abych to shrnul, nepodceňujte očkování, ne vždy to dopadá úplně pozitivně. Můj bratr již má očkování za sebou, když v létě viděl, v jakém jsem byl stavu. Budete pak mít klid a nebudete se muset v přírodě tolik hlídat. Pokud dojde na nejhorší a KE se opravdu nakazíte, spěchejte do nemocnice, nepodceňujte příznaky, hlavně okamžitě hlašte, že jste si našli klíště. Pak poslouchejte na slovo doktory, mě maximálně pomohli. A poté nespěchejte do práce, i doma se šetřete, hlavně se vyhněte jakékoliv námaze a koukání do počítače a televize. Až po pár měsících můžete postupně zkoušet, co vaše tělo snese. Hlavně jej poslouchejte. Já šel do práce po měsíci, tělo se ozvalo, takže jsem se vrátil na neschopenku. Po dalších dvou měsících to stále nebylo úplně ok, ale do práce jsem šel, i když jsem měl nejspíš ještě další měsíc až dva počkat. Teď je to osm měsíců ode dne, kdy jsem si našel klíště a ještě nemůžu říct, že je to 100% a můžu jen doufat, že třeba po roce se na ně dostanu a zapomenu na tuhle hrůznou nemoc. Očkování je povinnost, za tohle to nestojí.

 

» 26.12.2019 (Pavla)

Dobrý den, nechce se mi rozebírat všechno co se mi po očkování přihodilo, jenom už bych se nikdy očkovat nenechala, půl roku jsem byla neschopna běžného života bolesti kloubů zimnice, nikdo mi to nevěřil pouze neurologové, ale ti co to očkují o tom nechtěli ani slyšet.Hodinu jsem vydržela být v pohodě a pak bolesti křeče zvýšená teplota je to už rok a půl a pořád se mi nějaké bolesti vrací krční páteře motání hlavy tzv. Vertigo, virózy a lékařka si myslí že je to od nervů je to velmi smutné, že naše zdravotnictví podporuje tyto vakcíny bylo mi řečeno, ať mlčím, že by se už staří nechtěli očkovat.

 

» 3.11.2019 (Anna)

A ještě jsem zapomněla

Celkem výzva pro mě bylo pletení, kreslení a malování... opravdu dobrá výzva pro uzdravující se mozek :) Doporučuju !

A samozřejmě

BĚŽTE SE OČKOVAT

 

» 3.11.2019 (Anna)

Klíšťovou encefalitidu jsem prodělala na konci léta 2017. Je to teda už více jak dva roky a následky stále přetrvávají.

Celý srpen 2017 jsem chodila po doktorech, od praktického lékaře přes imunologa až po infekční oddělení. Do poslední chvíle mi všichni tvrdili, že se jedná jen o virózu. Že mám v těle tento virový zánět se zjistilo až po lumbální punkci, kterou mi udělali vlastně jen kvůli tomu, že jsem řekla, že už nedojdu zpátky domů.
(Ať vám tvrdí cokoliv, nenechte se odbít, pokud opravdu cítíte, že váš stav se vymyká normálu... A snad raději dělejte, že je vám hůř než je. Komunikující pacient je zřejmě vnímán jako relativně zdravý pacient.)

Následovalo 14 dní pobytu na infekčním oddělení a potom rekonvalescence doma. Byla jsem absolutně vyděšená z toho, jak jsem se cítila. Nemohla jsem nic, náročné bylo i dojít si na záchod, ukrojit chleba byl nadlidský úkol... v mých silách bylo jen ležet a koukat do stropu, v lepším případě spát. Vůbec jsem neměla pocit, že by mi v nemocnici vysvětlili, co se se mnou doopravdy děje. Nevím, jestli mě jen nechtěli strašit nebo vždy doufají, že doba zotavení bude trvat spíš kratší dobu než delší... nevím. Nicméně tři měsíce jsem byla jen v šoku a nechápala, co se to se mnou děje.

Přerušila jsem školu na rok a doufala, že delší doba nebude potřeba. Vzhledem k tomu jak pomalu příznaky odcházely ale bylo záhy jasné, že se to ještě bude muset protáhnout.

Příznaky při rekonvalescenci: abnormální únava, slabost svalů, tuhnutí šíje, migrény, různé změny nálady (pláč, zlost, hněv), přecitlivělost na zvuk, hluk, přecitlivělost na světlo, koktání, zapomínání...

Když teď důsledky nemoci vyjmenovávám většina z nich mě provází do teď, jen v menší míře, obzvlášť když jsem vystavena stresu nebo psychické a fyzické zátěži, vše se zhoršuje. Vím, že pak musím odpočívat a být sama, v tichu a v klidu.

Po dvou letech musím s politováním konstatovat, že pomoc (krom té úplně první na infekčním oddělení, kde jsem dostala kortikoidy na otok mozku) jsem u doktorů nenašla. Neustále jsem se konfrontovala s nabízením antidepresiv (protože chci přece začít "normálně" fungovat). Nemám nic proti tomu, když někdo tuto variantu přijme. Zpětně jsem ale za sebe ráda, že jsem se touto cestou nevydala. Mozek je velmi komplikovaný orgán a teprve po nemoci mi došlo, co všechno má v těle na starosti a že to, co jsem doteď brala jako samozřejmost, vlastně samozřejmostí není. Proto jsem ráda, že jsem při rekonvalescenci cítila všechny drobné změny a zlepšení, především, co se psychiky týče.

Podle mě jediné dva "léky", které fungují, jsou čas a trpělivost. Když se podívám na to, jak mi bylo před rokem, nedejbože před dvěma, kdy zánět propukl, nedá se to srovnávat a cítím, že čím dál jsem od nemoci, tím lépe mi je. Stejně se ale cítím o hodně jinak než dříve, obzvlášť výkyvy nálad při únavě špatně zvládám a jsem nešťastná, že tím "zatěžuju" své okolí.

A trpělivost z toho důvodu, že rekonvalescence se opravdu nedá uspěchat a je potřeba na to nezapomínat, i když už to trvá třeba i dva roky (což je zrovna můj případ).

Občas se mě někdo zeptá, jestli už jsem zdravá. Teď mi to už přijde jako legrační otázka. Kdo je vlastně zdravý? Asi ten, kdo se tak vnímá. Uvědomila jsem si ale, že je to jen o perspektivě. Protože tahle záležitost nejde uspěchat a je třeba být trpělivý, je potřeba se smířit s tím, že to je tak, jak to je. V momentě, kdy jsem nemoc přijala a začala jí přizpůsobovat svůj život a vše, co dělám - a hlavně si přestala vyčítat, že nejsem dost "produktivní" a zkrátka zdravá, věci se začali lepšit.

A hlavně - encefalitida může mít opravdu spoustu následků mezi něž patří mnohem horší záležitosti, než které jsem vyjmenovala, že trápí mě. Díky Bohu za to, že to vlastně tak dobře dopadlo.

Tuhle zprávu píšu pro všechny, kteří se s následky encefalitidy trápí... Pamatuju si naprosto živě, jak mi nikdo nebyl schopný říct, jak dlouho to ještě bude trvat a kdy se to začne alespoň trochu zlepšovat. Po roce jsem už začínala mít pocit, že si lidi kolem mě myslí, že si to vymýšlím. Přestala jsem si ale svoje "stavy" obhajovat a dělám věci tak, jak je cítím.

Obdivuju všechny, kteří si tímhle prochází a mají mnohem víc závazků a zodpovědnosti, než já, nedejbože jsou na to sami. Představa, že musím chodit do práce na plný úvazek a živit rodinu... Takhle dlouhou rekonvalescenci bych si nikdy nemohla dovolit bez svých rodičů, kteří mě všemi způsoby podporovali a podporují a jsem jim za to opravdu velmi vděčná.

Pár praktických rad: Co mi pomáhá je například čaj z gingko biloby, maca černá, betaglukan, hericium, cordyceps ... určitě doporučuji vyzkoušet

Všem přeju hodně sil a brzký návrat k sobě :)

 
 

První pomoc 

Jak a kdy se očkovat?  Jak odstranit klíště?  Klíště u zvířat 
Očkovací kalendář
 

E-mailový zpravodaj