Vaše zkušenosti
|
|
|
» 3.10.2012
....Hmm.... já tomu plně veřím.....
» 3.9.2012
Tělem v hrobě, když mě vezla sanita s 40,7 °C, jedno velké peklo i po propuštění z nemocnice. Mým cílem je nyní přežívat, na to abych žila teď nemám sil.
» 31.7.2012
O této problematice se více dozvíte na www.komunita111.cz
» 31.7.2012
O této problematice se více dozvíte na www.komunita111.cz
» 30.6.2012
nemám ani príbeh, skôr by som rad vedieť , pri akej teplote a za ako dlho sa zničí vírus encefalitídy v mlieku ??? ďakujem.
» 25.6.2012
Můj příběh je na počátku. Před pár dny jsem navštívil národopisné slavnosti. Byli tam stovky a možná i tisíce návštěvníků, kteří se potulovali a posedávali (někteří i poléhávali) v parcích a amfiteátrech. Proč o tom ale píši. V ten den bylo příšerné horko, v noci jsem se probudil (již doma) s divným pocitem tlaku na zadní straně lýtka. Pak jsem zase zaspal a ráno jsem podrobněji prozkoumal stav mé nohy. K úžasu jsem zjistil, že na lýtku je jakási nerovnost, něco jako stroupek. I když jsem klíště nikdy v životě neviděl, pojal jsem podezření, zavolal syna a ten konstatoval fakt, že na noze je zakousnuté klíště. Pomocí repelentu a alpy se mu podařilo klíště odstranit a místo dezinfikovat. Po dvou dnech zůstává na noze červená citlivá skvrnka, zatím se žádné příznaky, jako horečky, křeče, tuhnutí svalů a pod. nedostavily a doufám nedostaví.
» 24.6.2012
Dobrý den, pane George, nevím přesně, co máte vyšetřením na koinfekce na mysli, ale pokud jde o boreliozu, žloutenku, HIV, játra, ledviny, cholesterol, cukr apod., vše dle vyšetření mám negativní a v pořádku. Sníženou mám pouze imunitu, obyčejnou chřipku mívám 4x ročně, rodina jí prodělá za 3-7 dní, mně trvá 2 týdny, stějně tak jako ostatní běžné nachlazení mne vždy potrápí mnohem déle, než ostatním. Podotýkám, že před onemocněním klíšťové encefalitidy jsem byla též zcela zdráva (kromě běžného nachlazení) a jen pro zajímavost, klíště jsem před onemocněním neměla, tedy o žádném nevím. Pane George, máte svým dotazem na mysli něco konkrétního? Budu vděčná za jakékoliv nasměrování, co by mi mohlo pomoci, můj život je nyní spíše o přežívání, budu opravdu vděčná za jakoukoli radu... Děkuji, Hanka (leciva.bylinka8@seznam.cz)
» 23.6.2012
Ahoj nechci psát příběh,jako spíše se zeptat paní Hanky zdali ji dělali testy i na boreliozu a jiné koinfekce?
» 21.6.2012
Dobrý den, patřím též do "rodiny" nemocných klíšťovou meningoencefalitidou. Nyní je mi 46 let, povoláním jsem učitelkou ZŠ. Na podzim v roce 2004 jsem začala sledovat potíže, které se daly přirovna chřipce, ale protože jsem si nemohla dovolit marodit, únavu, bolesti hlavy, zvýšené teploty atd. jsem úspěšně přecházela, ostatně jako kdykoli předtím. Po cca 14 dnech jsem cítila úlevu, avšak po dalších cca 14 dnech, přesně pamatuji na ten den, byl to pátek a poslední vyučovací hodina s předmětem čtení se 4.třídou. Písmenka se mi rozbíhaly, nestačila jsem sledovat a přizpůsobit se tempu čtených textů, nesoustředila jsem se na význam a bolesti hlavy se závratí byly již neúnosné. Doslova jsem se modlila, aby již poslední hodina skončila, nikdo na mě nic nepoznal a já mohla jít rychle k lékaři. To bylo naposled, co jsem své žáčky viděla. Ze školy jsem šla přímo k obvodní lékařce, která se ani nezvedla ze židle, rukou se mne nedotkla a aniž by pozvedla pohled od PC, stanovila mi diagnózu "škaredá chřipka" na kterou mi nasadila antibiotika. Po deseti dnech užívání antibiotik mi bylo stále víc a více hůře, sotva jsem si došla na toaletu a to byl již nadlidský výkon. Dostavily se vysoké horečky, na které nezabíral ani Paralen, ani Brufen. Rodina několikrát telefonicky kontaktovala mou obv. lékařku, která jen doporučovala stále klid a hodně pít. Po doužívání antibiotik mě rodina doslova dovlekla opět k obvodní lékařce, která se na mne i tentokrát ani nepodívala a jen konstatovala, že to bude ta těžší forma škaredé chřipky a nasadila mi druhé, tentokrát prý mnohem silnější antibiotika. To byl takřka můj konec. Po jejich cca týdením užívání mě bylo stále víc hůře, proto mne rodina odvezla na pohotovost, kde se mi lékařka podívala do krku a předepsala mi šalvějový čaj s tím, že je to běžné nachlazení. Už jsem věděla, že je zle, ale nedokázala jsem sama v sobě vyhodnotit, co se to se mnou vlastně děje, nikdy jsem takové onemocnění neměla a nedokázala jsem to s ničím srovnat. Vydržela jsem to ještě 2 dny a víc nevím. Jen z vyprávění, že jsem ještě stihla ve 3 hod. ráno vzbudit muže se slovy, že toto už nevydýchám a pak už prý jen přivolali záchranku. Trochu jsem zavnímala příšerný zvuk houkačky a opět se mi udělalo zle a nic nevím. Chvílemi jsem přicházela k sobě, ale nevím, jak svůj stav vlastně nazvat. Tělo jsem vůbec necítila, naprosto mi vypovědělo službu, vnímala jsem i nevnímala, zvuky kolem mne byly vzdálené s ozvěnou, vše se se mnou houpalo, vyslovit mi nešlo ani jedno slovo, otevřít oči znamenalo pozvracet se. V nemocnici na Interně mne pro nedostatek místa uložili za dveře pokoje na dřevěnou nízkou přistýlku bez matrací jen s dekou a tam jsem podstoupila lumbální punkci, která se podařila až na druhý pokus. Po lumbálce se má prý 2 hod. ležet v klidu, což mi nikdo neřekl, nebo jsem to v tom svém stavu vědomí-nevědomí nezaznamenala. Moje jediná starost byla, že se mi velmi chtělo na malou stranu, ale nešlo mi cokoli říci a žádný zvonek mi také nedali. Po lumbálce jsem se naprosto z posledních sil doslova doplazila podél zdi na WC, od mé postele byla toaleta cca 5 kroků, avšak dle pacientky na pokoji mě celá procedůra prý trvala cca 1/2 hod. Jakmila jsem se vrátila na lůžko, opět nic nevím a mám ve svém životě mezeru. Byl víkend a zpětně jsem se dozvěděla, že až v pondělí byly výsledky, které potvrdily tuto hroznou diagnózu a na základě tohoto mne nechali převést na Infekční odd. do nemocnice Bulovka. Odvézt mne měli v leže, avšak sanitáři mne posadili. Mluvit jsem nemohla, nebylo se jak bránit, zmobilizovala jsem všechen můj zbytek smyslů, abych vůbec převoz v sedě vydržela. Pak mám opět temno. Dosud nevím, po jaké době, ale vzbudil mne až z hodně velké dálky hlas s ozvěnou lékaře, který nademnou stál a snažil se mne probudit a komunikovat se mnou. V duchu jsem mu odpovídala, ale vyslovit nahlas nešlo ani jedno slovo - hrozný pocit. V nemocnici pouze v ležícím stavu jsem byla celé 3 týdny a na kapačkách - Manitol na otok mozku. Lékař mi sdělil, že jsem již neměla zánět mozkových blan, ale zánět mozku, tedy těžkou formu menigoencefalitidy a vyčítal na adresu mé obv. lékařky, na co čekala, že mne ani pořádně nevyšetřila, jinak by jistě nemoc (dle ztuhnutí šije) poznala. Navíc mi průběh nemoci stížilo i to, že jsem po lumbálce neležela v klidu a v neposlední řadě i zakázaný převoz v sedě mi stav stížil, což napsali i do mé propouštěcí zprávy. Poslední, tedy třetí týden pobytu v nemocnici jsem se mohla začít pomalu začít učit chodit a to doslova po krůčkách, stále mě to táhlo k zemi. Učila jsem se doslova všmu od začátku, mluvit, vyjadřovat se, vnímat realitu, bojovala jsem se tálou závratí a bolesmi hlavy, byla jsem dezorientovaná, nepoznávala jsem lidi, prostředí a vše mi připadalo, jako když se můj život odvíjí v nějakém filmu, na který se jen dívám, ale přitom není můj, zkrátka jsem se ani nepoznávala. Kdo nezažil, těžko pochopí... Po propuštění domů se můj stav spíše zhoršoval, proto jsem byla cca po měsíci do nemocnice opět hospitalizovaná, opět na kapačkách a celých 14 dní. Pak už nezbývalo, než bojovat a bojuji dosud. Připadám si stále jako paralizovaná, zůstaly mi trvalé, velmi nepříjemné následky, se kterými se dle lékařů musím prostě naučit žít. Je to těžké, ale nevzdávám to. I když potíže s vyjadřováním mám stále, znovu hovořit jsem se naštěstí naučila, nesu si ale s sebou životem stálé velké bolesti hlavy, závratě, nezměrnou únavu, schvácenost a vyčerpanost, nesoustředěnost, výpadky paměti, poruchu spaní, vadí mi hluk a světlo, těžko snáším citové, nebo stresové situace, s námahou sotva zastanu běžné domácí práce, ven se bojím chodit, přejít silnici je problém, nemám odhad na vzdálenost a někdy se stále dostaví dezorientace, kde i pár metrů od domu najednou nevím, kde jsem a vše mi připadá cizí, nic v mém okolí nepoznávám, jakobych před domem byla poprvé v životě. Zda se ještě něco k lepšímu změní nevím, ale nechci se vzdát naděje. A proč to vše tak podrobně popisuji? Všichni, kdo mé řádky budou číst a nejsou očkováni, doslova dobrovolně hazardují se svým životem. I kdyby pak prošli světa kraj, žádný lék a žádnou pomoc nenajdou, zbydou jen oči pro pláč a nesplnitelné přání vrátit zpět čas a nechat se očkovat. NEPODCEŃUJTE SVÉ ZDRAVÍ I SVŮJ ŽIVOT, po této nemoci se zázračná pilulka ani přání vrátit zpět čas TOTIŽ NEKONÁ !!! Na závěr jen dodávám, že jsem od té doby v plném invalidním důchodu, na další kontolu jsem měla jít až za rok, ale nyní mi přišlo předvolání k prozkoumání mého zdr.stavu, tak jsem zvědavá, zda shledají, že jsem již zdráva..., pokud ano, mají mne na svědomí po té existenční stránce, nebudu mít šanci na léky, na bydlení, na život...
» 10.5.2012
v roce 2009, tyden po vyextrahovani klistete, jemuz jsem nevenoval zadnou pozornost, jsem onemocnel "klasickou chripkou" jiz jsem jednoduse prechodil. Pak byl ctrnat dni klid, az na me dolehla druha faze - vysoke horecky, kterym jsem pripisoval i celkovou oslabenost a malatnost. Obvodni lekar, ktereho jsem, pro klid manzelciny duse, navstivil, souhlasil s chripkou a ja doufal, ze ji za tri dny vylezim. Jiz druhy den jsem vsak mel ctyricitku horecku,ktera nesla snizit ani ledovou vanou, ani medikamenty. Musel jsem se opet obratit na lekare - do nemocnice jsem sotva dojel - uridit auto bylo takrka nemozne. V Prachaticke nemocnici me velmi mlada lekarka prohledla a po otazce, zdali mam zatuhlou siji, mi s podezrenim na encefalitidu nechala udelat krevni testy, CT a lumbalni punkci. Druhy den byla diagnoza potvrzena a byl jsem prevezen, jiz s napul zastrenym vedomim, za mrize ceskobudejovickeho infekcniho oddeleni. Zvracel jsem na kazdy silnejsi zvukovy podnet (oddeleni renovovali, takze cele dny rvaly vrtacky a sbijecky), navstevy jsem nepoznaval, nevnimal. Za tri dny mi vsak trochu otrnulo, a na primaruv prislib, ze me posle domu az kdyz se obema ukazovaky stridave trefim na spicku nosu a vydrzim se zavrenyma ocima stat na jedne noze, jsem zacal oboji usilovne cvicit. Trenoval jsem a zvracel, coz jsem samozrejme tajil, a za deset dni jsem byl, na me nalehani, propusten. Doma me pak cekal daleko vetsi klid. Mesic jsem nedokazal pomyslet na jakoukoliv obrazovku ci slunce, a po dvou mesicich jsem zacal, zpocatku jen na par hodin denne, pracovat. Pracuji vyhradne s pocitaci, takze jeste dalsi mesic trvalo, nez jsem si na monitor trochu zvykl. Ten prvni mesic doma jsem jeste nekolikrat propadl panice, ze se zanet mozku vraci. Primar me ale uklidnil, ze ta uzkost muze byt jen nasledkem nemoci a predepsal mi antidepresiva. Jednu tabletu jsem zkusil a kdyz jsem citil, jak zazracne zabira uz jsem se neodvazil vzit dalsi. Po pul roce od hospitalizace jsem pak odjel na mesicni cestu do asijskych tropu, kde jsem se presvedcil, ze zadne nasledky nemoc nezanechala. Takze stastny konec, ovsem kazdemu ted doporucuji, aby se nechal ockovat, protoze takove "stesti" jako ja mit vubec nemusi, cehoz je tato diskuze dukazem.
